Leoš JANÁČEK – stručný životopis

Ohlédnutí za životem skladatele

Zdroj: Wikimedia Commons

Po spisovatelích a malířích jsem sáhl k dalšímu mocnému inspiračnímu zdroji, k hudbě. V mém případě k hudbě vážné, reprezentované českým hudebním géniem, panem Leošem Janáčkem. Proč na začátek zrovna Janáček a ne Smetana nebo Dvořák? Myslím, že jsem po mnoha letech do Janáčka dozrál, navíc mi jeho hudba hodně připomíná můj poslední projekt o Joanu Miróoovi. 

Jak porozumět tvorbě Leoše Janáčka a nezabloudit při tom?

O Janáčkovi existuje velké množství odborné literatury, které neustále narůstá. Navíc, podle umělé inteligence 🙂 by poslech všech Janáčkových skladeb trval více než 60 hodin čistého času. Co je tedy pro účely mého projektu dostatečné? Jak nejlépe demonstrovat sílu Janáčkovy hudby jako zdroje pro moji výtvarně fotografickou činnost?

Rozhodl jsem se nechat tvar projektu vzniknout prostřednictvím muziky, která se mi líbí, inspiruje mne a zpětně se podívat na to, v jakém období Janáčkova života vznikala a co mohly být její zdroje. Tím je také ovlivněn následující text, který není vyčerpávající z pohledu faktografické úplnosti. Faktografie není cílem mého projektu a proto jsou následující informace 100% kompilátem přejatým z veřejných zdrojů. Odpovídají nejlépe mému pohledu na Janáčka skrze ta díla, která jsem si pro zpracování projektu vybral.

Pokud byste se chtěli dozvědět o Janáčkovi více nebo jak a odkud se můj text vzal, pak odkazuji na následující webové stránky:

• Český hudební slovník osob a institucí
• Nadace Leoše Janáčka
• leošjanáček.eu
• „V Brně mě nenávidí, v Praze závidí“. 170 let od narození Leoše Janáčka

Autory odborných či beletristických děl o Janáčkovi, ke kterým jsem se skrze jejich práce nejvíce utíkal pro radu, byli (abecedně) pánové Max Brod, Milan Kundera, Miloš Štědroň, John Tyrrell, Jaroslav Vogel, Jiří Vysloužil a Jiří Zahrádka.

Úvod

Rodný dům LJ – zdroj Obec Hukvaldy

Ačkoliv rokem narození patří spíše ke generaci pozdních romantiků, svojí tvorbou se Leoš Janáček řadí ke skladatelům až o dvě generace mladším. Narodil se 3. července 1854 v Hukvaldech do početné rodiny hukvaldského učitele Jiřího Janáčka. V rodišti se seznámil s lidovou písní a sám jednou prohlásil, že „žil v lidové písni od malička„.

Již jako malé dítě vykazoval výrazné hudební nadání. Finanční situace vedla rodinu k rozhodnutí zajistit synovi vzdělání ve fundaci pro hudebně nadané chlapce z chudých rodin při augustiniánském klášteře na Starém Brně. Jeho životní osudy také zásadně poznamenalo tragické úmrtí obou jeho dětí, Vladimíra a Olgy, složitý vztah s manželkou Zdenkou i platonické lásky ve středním a vyšším věku.

Byl vždy nesmírně pracovně vytížený – vyučoval na Slovanském gymnáziu, byl ředitelem a současně i učitelem na Varhanické škole, která byla z jeho popudu založena v roce 1882 v Brně, sbormistrem, dirigentem, skladatelem, členem či představeným různých spolků. Na Slovanském gymnáziu se stal jeho nadřízeným jazykovědec a folklorista František Bartoš. Ten ho získal pro soustavnější aktivity v oboru teorie lidové písně. Varhanická škola se pod Janáčkovým vedením stala ústavem, který brzy překročil hranice svého původního poslání ve výchově venkovských varhaníků. Jeho strmou mezinárodní karieru odstartovalo uvedení Její pastorkyně v roce 1916 v Praze a následně ve Vídni.

Náhrobek Leoše Janáčka v Ostravě

Ve svých padesáti letech požádal Janáček o předčasné penzionování, aby se mohl cele věnovat své Varhanické škole a komponování. Tato doba představuje také počátek jeho pravidelných návštěv luhačovických lázní. Janáčkovo „velké stáří“ představuje bezpochyby skladatelovu nejproduktivnější část života. Čím starší byl Janáček, tím progresivnější a mladistvější byla jeho hudba. Janáček sám poukazoval často na to, jak ho jeho pozdní láska k paní Kamile Stösslové inspirovala k napsání řady nových děl.

Koncem července 1928 odjel do rodných Hukvald, kam za ním přijela i Kamila se synem Otou. Vzal si s sebou opis partitury Z mrtvého domu, aby provedl opravy a doplňky, práci však již nestačil dokončit. Se silným nachlazením byl převezen do  Ostravy, kde byl rentgenovým nálezem potvrzen zápal plic. Zemřel v neděli 12. srpna 1928 v deset hodin dopoledne.

Folklorismus, nápěvky mluvy

Od konce 80. let probíhá u Janáčka hluboký příklon k folklorismu. Skladatel je přiveden ke sběru a studiu moravské lidové písně dialektologem Františkem Bartošem, kterého poznal na Slovanském gymnáziu v roce 1886. Janáčkův zájem o lidovou píseň a hudbu na Moravě od konce 80. let přesahuje běžný dobový umělecký zájem. Pobízen Bartošem a moravskými patrioty se oddal tvorbě folkloristických děl. Pro orchestr složil řadu tanců (část později pojal do cyklu Lašské  tance), pro zpěv a klavír sbírku Moravská lidová poezie v písních a jiné.

Janáčkův více než desítiletý ponor do lidové hudby jej vzdálil stylovým bojům v české hudbě a způsobil, že se po roce 1900 na prahu padesátky znovu vrátil ke kompozici vyzbrojen vlastní nápěvkovou metodou a svou vlastní teorií rytmiky (nápěvky mluvy, tedy úryvky lidské řeči včetně notového záznamu, začal Janáček zapisovat od roku 1897 a věnoval se jim až do konce života). Toto úsilí, které zcela ovládlo všechny druhy jeho kompoziční činnosti a tvorby, doznívalo ještě v době dokončování třetí opery, Její pastorkyně.

Obdobná setrvačnost zvuku, upřednostňování faktury cimbálu a její aplikace do klavírní miniatury ho přivedou později k počátkům specifického „impresionismu“ (Po zarostlém chodníčku).  

Plakát k premiéře Její pastorkyně v Brně 1904

Její pastorkyňa

Operu Její pastorkyňa – napsanou na prozaický text jako jedním z prvních skladatelů vůbec – Janáček dokončil v únoru 1903, ve chvílích pro něj nejsmutnějších. Dlouze a bolestně na tyfus zemřela ve věku jednadvaceti let milovaná dcera Olga. Po úspěšném představení opery v Brně dlouho čekal na její uvedení v Národním divadle v Praze. Slavná pražská premiéra se konala v květnu 1916.

Do té doby téměř neznámý a podceňovaný Janáček se ve svých šedesáti dvou letech prosadil jako skladatel s originálním přístupem k hudebnímu dramatu. Max Brod upozornil na Její pastorkyni ředitelství vídeňského nakladatelství Universal Edition a libreto přeložil do němčiny. O operu projevila zájem vídeňská Dvorní opera, která ji provedla v únoru 1918. Po prosazení Její pastorkyně v Praze a ve Vídni se Janáčkovi otevřela dráha operního skladatele.

Zatímco Její pastorkyni skládal v jisté izolaci od ostatního moderního světa, jeho nová díla pak vznikala v dotyku s hudbou Gustava Charpentiera, Giacoma Pucciniho, Clauda Debussyho, Richarda Strausse, Wagnera a dalších.

Velké stáří

Janáčkovo „velké stáří“ představuje bezpochyby skladatelovu nejproduktivnější část života. V roce 1920 napsal symfonickou báseň Balada blanická, o rok později dokončil operu Káťa Kabanová a začal pracovat na další opeře, Příhody lišky Bystroušky.  

Janáček začal také v daleko větší míře než dříve myslet i instrumentálně. V roce 1923 skládá smyčcový kvartet „Z podnětu L. N. Tolstého Kreutzerovy sonáty“. Capriccio z roku 1926 pro klavír levou rukou a komorní soubor věnovaný klavíristovi Otakaru Hollmannovi, který přišel za světové války o ruku, je první z řady skladeb, které někteří světoví skladatelé psali pro válečné invalidy. V témže roce zkomponoval Janáček své nejslavnější orchestrální dílo, Sinfoniettu, kterou věnoval „svému městu Brnu“, a také neméně slavnou Glagolskou mši.

Z programu Janáček Brno 2026 – Preview

V dopise 24. listopadu 1927 se paní Kamile svěřil, že si při komponování Glagolské mše představoval, jak se oba procházejí ve velechrámu přírody oblíbených lázní Luhačovice. Na otázku novináře z časopisu Literární svět, proč vlastně Glagolskou mši skládal, odpověděl, že „pro víru ve věčný život, ne však na konfesijním základě, nýbrž na morálně neporušitelném, jenž si bere Boha za svědka„.

Obal desky Autor: Aleš Striegl

Osobitost hudebního stylu ozvláštňuje Janáčkova orchestrace, která v drsném zvuku „obnažuje“ zvláštní výrazové kvality vybraných nástrojů. Vrcholných poloh při využití své kompoziční metody, montáže blízké filmovému vidění a originálním syntézám impresionismu a modernismu 20. let, dosáhl Janáček při kompozici sedmé opery Příhody lišky Bystroušky.

Sociální téma je osou hudebního převyprávění životních osudů vězňů v opeře Z mrtvého domu, Janáčkova operního epilogu podle Dostojevského předlohy.  Operu komponoval v letech 1927 a 1928 a octl se s ní v blízkosti středoevropského expresionismu Albana Berga. Nicméně atonalitu či dodekafonii, jež je vlastní právě skladatelům té doby,  jako součást své tvorby nikdy neakceptoval a odmítal – „bez tonality není hudby„.

Zpracováno s využitím textů pánů

Jiří Zahrádka

Miloš Štědroň

Jiří Vysloužil

V Liberci 6.8.2025