Leoš JANÁČEK – Forma zpracování projektu, vybrané motivy a lokality

Když hudba diktuje pravidla hry

U předchozích projektů jsem měl zajetou rutinu. Snažil jsem se o dané osobnosti zjistit první poslední, načíst biografie, nasát dobovou atmosféru a hlavně navštívit místa, kde dotyčný žil a tvořil. Podle toho jsem si postavil pevnou kostru projektu.

U hudebních skladatelů jsem ale cítil, že musím otočit kormidlo. Chtěl jsem nechat samotný tvar projektu organicky vzniknout přímo z hudby, která mě osobně nejvíc oslovuje. Teprve zpětně jsem se díval, v jakém období Janáčkova života ta která skladba vznikala a co ji formovalo.

Nakonec jsem celou kolekci strukturoval do šesti skupin po pěti obrazech. Výběr skladeb do těchto skupin chronologicky odpovídá době vzniku Janáčkových děl. Nebudu zastírat, že selekce byla tvrdá. Od začátku mi bylo jasné, že se na všechna zásadní díla nedostane. S některými motivy jsem se navíc nedokázal poprat – ne všechny Janáčkovy věci jsou mi vnitřně blízké a ne všechny mě vyzývaly ke zpracování.

Většina skladeb, které mě uhranuly, vznikla v posledních 25 letech Janáčkova života. Bylo to jeho nejplodnější a paradoxně nejmodernější období, Janáčkovo „velké stáří“. Tento finální výběr mě pak pro exteriérovou práci nasměroval do konkrétních regionů – na drsné i malebné Lašsko a Valašsko. S trochou nadsázky by se dalo říci, že Janáčka jsem si pro svůj projekt vybral kvůli mému vztahu k tomuto kraji.

Fotografické expedice za Janáčkovým géniem loci

Abych mohl Janáčkovu hudbu správně vizualizovat, musel jsem s fotoaparátem projít místa, která formovala jeho vnímání světa. Každá z těchto lokalit v sobě nese specifické světlo, strukturu a rytmus, jež tvoří podkladovou tkáň mých obrazů.

• Hrad Hukvaldy a magická obora: Monumentální zřícenina Hradu Hukvaldy, jednoho z největších u nás, ční nad krajem jako kamenný vykřičník historie. Dole pod ním se rozkládá staletá Hukvaldská obora – labyrint s mohutnými kořeny starých buků, které eroze obnažila do fantastických propletenců. Právě ten šerosvit a tušení čehosi přesahujícího vytvořily základ pro mé malířské vyjádření projektu. Kombinace kontrastů barev, světel a stínů vytváří prostor na pomezí imprese, abstrakce a reality.
• Nadace Leoše Janáčka na Hukvaldech a objevování neznámých map: Srdcem mého biografického zkoumání se stal skladatelův památník, spravovaný Nadací Leoše Janáčka. Interiéry domku, zachované přesně tak, jak je Janáček v roce 1928 opustil, dýchají intimitou. Nadace mi navíc poskytla naprosto neocenitelnou pomoc – díky jejich přesnému mapovému vyjádření jsem mohl dokonale trasovat Janáčkovy cesty za folklorními zpěvy po Lašsku a Valašsku. Toto odborné nasměrování mi významně ulehčilo práci. Doslova mě přivedlo do míst, kde jsem předtím nikdy nebyl, a odhalilo mi skryté kouty krajiny, které bych sám na mapě nehledal.
• Mýtický Radhošť: Drsné hřebeny Beskyd a vrchol Radhoště zosobňují Janáčkovu fascinaci pohanskou, divokou a nezkrocenou silou přírody. Fotografie tamních horizontů, krajinných výhledů, širokého nebe, ostrých struktur skal a větrem ošlehané kleče daly mým obrazům syrovou dynamiku, která podle mého vnímání dokonale rezonuje s Janáčkovou tvorbou.
• Bílá – severská architektura uprostřed Valašska: Hluboko v horských lesích, nedaleko vodní nádrže Šance, leží obec Bílá. Zdejší dřevěný kostel sv. Bedřicha z let 1873–1874 je naprostým unikátem – je totiž postaven v originálním skandinávském (švédském) stylu s prolamovanou střechou a dračími hlavami na chrličích. Blízko něj najdete romantický a tichý hřbitov. Ostrost dřevěných lamel kostela, průhledy vitrážovými okénky a klid náhrobků uprostřed beskydské divočiny mi posloužily jako jedna z vizuálních paralel k Janáčkově spiritualitě.
• Luhačovice a Sluneční lázně – průsečík dvou géniů: Lázeňské Luhačovice se svou nezaměnitelnou atmosférou, kolonádami a bublajícími prameny pro mě byly jedním z hlavních inspiračních zdrojů. Jezdíme sem pravidelně, a tak mám zdejší krajinu hluboce zarytou pod kůží. Jedním z klíčů k vizuální stránce projektu se pro mě stala také zdejší fascinující architektura Dušana Jurkoviče. Podle historických pramenů se tito dva muži v Luhačovicích sice nikdy osobně nepotkali, ale jejich tvorba a výsledky jejich práce se v mých očích dokonale setkávají. Poetika, barevnost a rytmus Jurkovičovy lidové secese, která čerpá z moravského folklóru, má neuvěřitelně blízko k tomu, jak Janáček pracoval s lidovou písní a tradicí.

Janáček do Luhačovic nejezdil primárně komponovat, byla to pro něj oáza klidu a místo k odpočinku. Přesto se zde před sto lety odehrál jeden z fascinujících momentů moderní hudby. V srpnu 1926 se skladatel ubytoval v Augustiniánském domě. Protože venku vytrvale pršelo a nemohl chodit na procházky, zavřel se na pokoji a během pouhých několika dnů stvořil monumentální Glagolskou mši. Právě tato syrová, duchovně strhující kantáta mě inspirovala mnohem více než oficiální slavnostní aura jeho jiných děl.

Když se potká objektiv s paletou: Dialog fotografie a malby

Janáček byl naprostý unikát. Imponoval mi jeho vztah k lidské mluvě – sbíral lidové písně, zapisoval „nápěvky mluvy“, tedy melodii a rytmus běžné řeči, ze kterých pak skládal geniální, pestrou a často velmi syrovou hudební abstrakci. Přestože tvořil moderní a strukturálně složitou hudbu, vždycky byla o obyčejných lidech, jejich vášních, bolestech a každodenních starostech. Tyto momenty mě neskutečně přitahují. Umožňují mi balancovat na pomezí reálného a abstraktního světa, což dokonale ladí s mým vlastním rukopisem.

Po technické stránce je pro mě projekt o Janáčkovi přelomový. Postavil jsem ho na neustálém dialogu a napětí mezi fotografií a malbou. Celá série se přelévá od čistých tahů štětcem až po vrstvené kombinované techniky. Zatímco malba mě pouští do naprosté abstrakce a vyjádření čisté emoce z hudby, fotografie funguje jako kotva – vtahuje diváka do konkrétního času, prostoru a scény.

S fotografií pracuji dvěma odlišnými způsoby:

1. Fotografický tisk na látku jako celoplošný základ: Fotka tvoří podkladovou texturu plátna. Uvádí reálné kontury krajiny (třeba náhrobek v Bílé či plastika v zahradách hotelu Jestřabí v Luhačovicích), na které následně vrstvím nánosy barev.
2. Foto-koláž: Útržky fotografií a konkrétních detailů vlepuji přímo do struktury rozmalovaného obrazu jako dramatické prvky.

Základem mé malířské palety se stal akryl a tekuté akrylové tuše, které mi dovolují pracovat v rychlých, dynamických gestech a detailech. Pro dosažení hloubky a plasticity používám olejové pastely. Celé toto vrstvení nakonec uzavírám jemnou olejovou lazurou. Ta dává obrazům finální hloubku, propojuje ostré kontury fotografie s měkkostí malby a vytváří jemný filtr.

Tuto fúzi reality a abstrakce jsem si v menším měřítku poprvé osahal u projektu inspirovaného katalánským malířem Joanem Miróem. Janáček je ale mým vůbec prvním projektem, který je na těchto kombinovaných technikách postaven kompletně a bez kompromisů.

Najít vizuální klíč k Janáčkově hudbě byla výzva, která proměnila můj styl práce v ateliéru i v terénu. Formu a lokality už znáte, ale jak to vypadá v praxi, když se konkrétní tóny začnou měnit v tahy štětcem? V dalším článku na blogu vás vezmu přímo ke konkrétním obrazům.

V Liberci 21.5.2026