Leoš JANÁČEK – Jak na mne Janáčkova hudba působí – aplikace, příklady

Ve stínu mistra Sudka

Nezmínil jsem se zatím o jedné podstatné věci. Posledním fotografem, který se souborně zabýval Janáčkem a prostorem jeho rodných Hukvald, byl Josef Sudek. Ano, TEN Josef Sudek. Musel jsem si pro vlastní klid hned na začátku upřímně říct, že s panem Sudkem nesoutěžím. To by byl opravdu nerovný boj. Naštěstí se můj projekt od počátku ubíral úplně jinými cestami, i když jisté paralely tu jsou.

Jak píše v předmluvě ke knize „Josef Sudek: Janáček – Hukvaldy“ (1971) muzikolog Jaroslav Šeda, Sudek dokonale pochopil jednu věc. Zjistil, že Hukvaldy – ten pastorálně baladický, rozsochatý, něžný i dravý kraj – jsou přímým vizuálním tvarem Janáčkovy hudby. Právě zde leží skladatelovy nejhlubší kořeny.

I já jsem přesvědčený, že nápověda k pochopení hudby Leoše Janáčka leží právě v tomto kraji. Máme to v životě všichni podobně. Narodíme se, pustíme se do víru světa a to, co nám bylo na počátku vloženo do kolébky, se nakonec vyjeví. Ať už chceme, nebo ne, dříve či později se to ukáže. Většina Janáčkových skladeb, které mě uhranuly, vznikla v posledních 25 letech jeho života. Nejsou sice přímo tematicky vázány na Hukvaldy, ale já jsem si jistý, že ty Hukvaldy jsou v nich latentně přítomné všude.

Do jeho skladeb se otiskly životní zkušenosti, vztahy, úspěchy i fatální neúspěchy. Mě ale tolik nezajímají jednotlivé suché etapy Janáčkova života. Netrasuji skladatele podle životopisných reálií, jakkoliv na jeho tvorbu měly vliv. Zatímco Josefa Sudka fascinoval samotný fyzický prostor, který Janáček obýval, a pečlivě jej ve své práci téměř dvacet let analyzoval, mé obrazy nejsou od hukvaldských exteriérů přímo odvozeny. Mě zajímá jiná stopa. Stopa, kterou Janáček zanechává v našich duších a srdcích, když posloucháme jeho hudbu. V tom se zcela slepě spoléhám na vlastní intuici. Jsem si však jistý, že Lašsko je v Janáčkovi hluboce otištěno. Proto jsem se tímto krajem nechal tak intenzivně a rád ovlivnit.

Skladby Leoše Janáčka, které se staly inspirací pro mé obrazy

• Opery: Její Pastorkyňa (1903), Káťa Kabanová (1921), Z mrtvého domu (1928)
• Orchestrální skladby: Lašské tance (1889–90), Žárlivost (1895), Taras Bulba (1915), Balada blanická (1920), Sinfonietta (1926)
• Skladby pro klávesové nástroje: Po zarostlém chodníčku (1908), V mlhách (1912)
• Komorní skladby: Smyčcové kvartety č. 1 „Podnět z Tolstého Kreutzerovy sonáty“ a č. 2 „Listy důvěrné“ (1923, 1928), Capriccio (1926), Concertino (1925)
• Kantáty: Mša Glagolskaja (1926)

Malířské založení projektu: Jak vznikal základ obrazů

Rozhodl jsem se, že většina obrazů v mém projektu bude založena na akrylové malbě. Začal jsem netradičně. Vytvořil jsem obří abstraktní malbu na jedné souvislé kartonové ploše o rozměru 3 × 1,5 metru. Tuto plochu jsem následně rozřezal na 24 různě velkých kartonů. Tímto radikálním krokem jsem si zajistil barevně i strukturně dokonale sladěný vstup do všech budoucích obrazů. Mají společnou DNA.

Ve svých čistě fotografických projektech obvykle postupuji tak, že si na základě studia osobnosti vyberu lokality. Určím si klíčové detaily či situace a ty pak s kamerou v ruce v terénu hledám. Tyto záběry pak zpětně přiřazuji konkrétním vizualizacím.

U maleb pro Janáčka jsem ale zprvu postupoval dvěma nezávislými cestami – poslechovou a malířskou. Moje základní akrylová malba na velký karton byla spíše automatická, bez hlubší analýzy. Gesticky a barevně jsem se ale podvědomě snažil trefovat do charakteru Janáčkovy hudby tak, jak ji vnímám. Teprve potom se obě cesty protnuly. Na jednotlivých rozřezaných kartonech jsem začal hledat vnitřní blízkost vyjádření ke konkrétní vybrané skladbě. Teprve pak došlo k finálnímu dopracování malby, už plně v duchu konkrétního hudebního díla.

Šest skupin obrazů

Projekt o Leoši Janáčkovi a inspiraci jeho dílem jsem si dopředu jasně strukturoval do šesti skupin po pěti obrazech. Jednotlivé skupiny jsou složeny zhruba chronologicky podle doby vzniku skladeb. V každé ze šesti skupin je vždy jeden hlavní, dominantní obraz v rozměru 90 × 120 cm. Tento hlavní obraz je technicky spojen s mými předchozími projekty – jeho základ tvoří fotografie, která je ale v Janáčkovském projektu dále dopracována akrylovou malbou a olejovou lazurou.

Těchto šest hlavních pláten se konkrétně váže k projektově stěžejním Janáčkovým dílům. Výsadní postavení v kolekci má opera Její Pastorkyňa, kterou jako jedinou zastupují hned dva ústřední obrazy. Není to jen kvůli její neoddiskutovatelné hudební kvalitě. Pastorkyňa pro mě představuje symbol Janáčkova prvního zásadního, vyhraného souboje s tehdejší odbornou veřejností. Byla to první opera, která prorazila mezinárodně a po letech marného úsilí mu konečně otevřela dveře ke světovému publiku. Druhým, hluboce lidským důvodem, jsou pro mě tragické reálie, které její vznik doprovázely. Skladatel do ní vtiskl bolest z odcházení své milované dcery Olgy. Ta dílo sice znala, ale jeho triumfálního uvedení se už kvůli předčasné smrti nedožila, což Janáčka celoživotně poznamenalo. Na těchto velkých formátech (90 × 120 cm) pak nejvíce vyniká napětí mezi reálným fotografickým záznamem konkrétního prostředí a následnou malířskou abstrakcí. Zbývající čtyři obrazy v každé skupině jsou již čistě abstraktní, s ambicí dopovědět konkrétní emocionální detail čistě malířskými prostředky.

A co z toho nakonec vzniklo?

Časem se ukázalo, že pouze výtvarný výstup mi stačit nebude. Janáčkova hudba ve mně probudila obrovský literárně poetický přetlak. Poprvé se tak ve své tvorbě dostávám k vyjádření všech mnou dlouhodobě zkoumaných inspiračních zdrojů najednou. Spojuje se tu hudba, slovo i obraz.

Každé plátno na mé výstavě tvoří samostatný, Janáčkem inspirovaný mini příběh. Je to moje osobní vizualizace atmosféry. Vyjádření toho, jak Janáčkovu konkrétní skladbu vnímám a co ve mně vzbuzuje za představy. Každý tento mini příběh na stěně galerie zahrnuje tři věci: samotný fyzický obraz, konkrétní hudební úryvek a doprovodný text. Musím zde také poděkovat Tomáši Vondrovicovi za vnímavou a navýsost profesionální podporu k mé literární části.

Obrovským hnacím motorem pro mě bylo i jedno magické jubileum. V roce, kdy projekt představuji veřejnosti, slavíme rovných 100 let od vzniku monumentální Sinfonietty a neméně strhující Glagolské mše. Právě lázeňské Luhačovice byly pro Janáčka celoživotním útočištěm a oázou klidu. Slavná „Glagolka“ vznikala v srpnu 1926 přesně tam, uprostřed tamních lesů a deštivých kolonád.

Není nad to vidět celou kolekci pohromadě, v jednom prostoru. Stát před obrazy, poslouchat ve sluchátkách úryvky Janáčkovy geniální hudby a začíst se do doprovodných textů. Přijďte se podívat do nově zrekonstruovaných Slunečních lázní v Luhačovicích (4.7. – 15.8. 2026). V těchto prostorách, které navrhl Dušan Jurkovič, se v mých obrazech symbolicky uzavírá kruh. Možná, že právě zde se i vám poštěstí zachytit ten prchavý odlesk Janáčkovy nespoutané fantazie.

V Liberci 26.5.2026