JOAN MIRÓ – Fauvismus /Kubismus /Surrealismus

Joan Miró byl nejtalentovanější umělec své generace, jeho instinktivní poetická invence neutuchající. Jeho úspěch je o to působivější, že se narodil tak brzy po svém velkém krajanovi, Pablovi Picassovi – přesně po dvanácti letech, což je interval, který odděluje také datum narození Picassa od data narození dalšího významného umělce, Henriho Matisse. Je těžké takto rychle následovat v brázdě obrů, bez uklidnění, které normálně po takto silné generaci vždy přichází. Ale Miró, stejně jako Picasso, posunul umění svých předchůdců novým a platným směrem, což jeho krajan otevřeně přiznal.

modest urgell ynglada

V roce 1907 Miró vstoupil na Školu výtvarných umění v Barceloně. Jeho prvním učitelem tam byl Modesto Urgell Y Inglada (1839-1919), katalánský malíř, nezvykle znalý francouzské malířské tradice, který žil dlouhou dobu v Paříži. Urgell měl vášeň pro hospodárnost obrazových a technických prostředků, což je skutečnost, kterou si díky němu možná už tehdy oblíbil i mladý Miró: „Dokonce i dnes poznávám formy, které se neustále objevují v mém díle, které na mě původně zapůsobily v Urgellově malbě“.

Josep Pasco y MensaDruhým učitelem na barcelonské škole výtvarných umění byl Jose Pasco (1855-1910), jehož hlavním přínosem mohla být skutečnost, že přesvědčil svého mladého žáka k experimentu. Miró prohlásil: „Pasco byl další učitel, jehož vliv stále cítím… Barva pro mě byla snadná. Ale s formou jsem měl velké potíže. Pasco mě naučil kreslit pomocí hmatu tím, že mi dával předměty, na které jsem se nesměl dívat, ale které jsem byl následně nucen kreslit“.

V roce 1912 se pak zapsal na Academy Gall v Barceloně a pokračoval ve studiu. Jak uvádí Miró v jednom ze svých dopisů: „Francisco de Asis Gali ve své Akademii, kromě toho, že nás učil malovat, zároveň obohatil našeho ducha hudbou a poezií“ a dodává „… to byl vždy můj cíl, překonat čistě plastickou skutečnost a dosáhnout jiných obzorů.“

Rané Malby

02 01Ve svých 22 letech Miró opustil Akademii Gall a vydal se na dráhu nezávislého umělce. Zhruba dva roky byl jeho pokrok spíše eklektický a nejistý. Není také pochyb o tom, že mezi postimpresionisty pro něj nejvíc znamenali Cézanne a van Gogh. Z relativně malého počtu dochovaných obrazů je cítit úsilí dostat se z provinčních mělčin do hlavního proudu současné malby.

Zlom v Miróově kariéře nastal, když se v roce 1917 setkal s barcelonským obchodníkem s uměním Josem Dalmauem, který se stal poslem předvoje nového katalánského umění. Již v roce 1912 uspořádal Dalmau v Barceloně výstavu kubistů a možná díky němu Miro zjistil, že fauvisté byli následováni ještě pokročilejšími umělci, zejména právě kubisty.

Významným obrazem z roku 1918 je Kuchyňská zahrada s oslem, která v mnoha důležitých ohledech předpovídá Farmu z let 1921-22, mistrovské dílo celé Miróovy kariéry. Promyšlená stylizace obrazu, jeho pevná perspektiva a pruhovaná oblaka, jeho zvláštní propojení primitivismu a extrémní zručnosti – to jsou důkazy, že Miro našel své vlastní, ryze španělské pojetí malby. Na obraze si uvědomujeme onu zvláštní souhru veselí a zádumčivé střízlivosti, které jsou charakteristické pro velkou část umělcovy tvorby.

První cesta do Paříže, Farma

02 02„Když jsem poprvé přijel do Paříže (1919), cítil jsem, že impresionisté i fauvismus jsou mrtví, a že kubismus už také umírá. Zdálo se mi, že jen dadaismus je opravdu naživu.“ V dopise ze dne 3. listopadu 1958 prohlašuje: „… v letech 1916 až 1920 jsem byl stále zaujat van Goghem, 02 03

Rousseauem, Picassem a Matissem – obdivem, který pociťuji dodnes v nejvyšší míře…, … Matisse nás všechny naučil, že autonomní barva, s modelováním nebo bez něj, může nést strukturu prostřednictvím kontrastů a jemných přirovnání.“

Miróovy obzory se po příjezdu do Paříže značně rozšířily i díky jeho návštěvám u Picassa, který nikdy nebyl součástí dadaistického povstání a který Miróa vřele přijal. Kolem roku 1919 vznikla dvě pozoruhodná díla – Olivový háj a Autoportrét, který byl dlouho ceněným Picassovým majetkem. Jeho záměrný primitivismus připomíná citát samotného malíře: „Odvaha spočívá v setrvání ve svém prostředí, v blízkosti přírody, která nebere ohled na naše katastrofy. Každé zrnko prachu má úžasnou duši. Ale abychom to pochopili, je nutné znovuobjevit náboženský a magický smysl věcí – ten u primitivních národů.“

01Farma

V roce 1921 se Miro vrátil znovu do Montroigu a vytvořil tam vrcholné dílo své rané kariéry. Obraz Farma je tak složitý a úžasný, až je těžké uvěřit, že měří pouze 140 x 120 cm a přesto působí jako velká nástěnná malba. Miro pracoval na Farmě celkem devět měsíců – v Montroigu, Barceloně a nakonec ve svém studiu na Rue Blomet v Paříži. Očividně šlo o totální snahu shrnout vše, co cítil a naučil se jako malíř. Obraz tak zdařile spojuje svěžest s přípravou. Jeho jiskřivá barva, jeho lyrika, jeho láskyplné vnímání – to jsou vlastnosti, při kterých člověk zapomene, jak přesně je kompozice naplánována, jako součást nějakého seriálu. Přesto je v celé Farmě úžasná spontánnost, jako by celý obraz umělce napadl ve zvlášť živém snu, najednou a okamžitě.

Realismus a fantazie

02 05Následující rok se Miró znovu vrátil k oné vynalézavé záplavě motivů, které Farmu charakterizovaly. V letech 1923-24 namaloval obraz Obdělané pole, který může působit jako jakýsi druh chimérického bestiáře, jako od Bosche. V letech 1923-24 pak vytvořil jeden ze svých nejpoetičtějších obrazů: Katalánská krajina. Na první pohled obraz působí jako abstrakce. Když si však vzpomeneme na Miróovo přání „překročit formu a dosáhnout na poezii“, začneme objevovat ukrytý příběh. 

02 06

Slovy Alfreda Barra: „Podtitul obrazu, Lovec, identifikuje hlavní lidskou postavu, která stojí s knírkem a vousy, s dýmkou v ústech, srdcem bušícím v prsou; pravou rukou drží psa na vodítku, levou planoucí pistoli. Před ním se vine stezka. V popředí se řítí králík s vyděšeným okem a trojúhelníkovým ocasem. V dálce je kulatý strom s listem a za ním oko lovce nebo možná slunce.“ Vpravo dole jsou písmena SARD zkratkou ze Sardany, oblíbeného katalánského lidového tance a vpravo nahoře, pravděpodobně na lodi, vlaje španělská námořní vlajka.

V této fázi své kariéry byl Miró hodně ve společnosti básníků, převážně dadaistického nastavení. Surrealistické hnutí bylo zahájeno Manifestem Surrealismu Andreho Bretona a jak Breton prohlásil: „Bouřlivý nástup Miróa v roce 1924 znamenal důležitý krok ve vývoji surrealistického umění.“

08Vrcholným dílem tohoto Miróova období je obraz Harlekýnův karneval, v němž se také vrátil k ikonografické složitosti katalánské krajiny. Hravý duch obrazu je podpořen brilantními barvami – červená, modrá, zelená, bílá a žlutá; loutkový charakter figur připomíná skutečnost, že Alfred Jarry, jehož slavný Král Ubu byl napsán pro loutky, byl v té době jedním z Miróových preferovaných autorů. Jediným lidským hrdinou karnevalu je vousatý muž s dýmkou. K tomuto obrazu a jeho konotacím se Miró často vracel.

Až do této fáze své kariéry maloval Miró víceméně objektivně, přičemž každý obraz zachycoval samostatnou představu, ať už založenou na skutečné zkušenosti a hmatatelných jevech, nebo vycházející přímo z halucinací a snů. Konečně si také vydobyl uznání; jeho druhé samostatné výstavy v Paříži se zúčastnila a obdivovala ji řada nejvlivnějších a nejtalentovanějších mužů v profesionálním světě umění. Začal také prodávat, i když stále za mírné ceny. V roce 1928 si mohl dovolit cestu do Holandska a narušit tak vzorec života, který dosud trávil výhradně v Katalánsku nebo Paříži.

1928: Holandské interiéry

02 08Miró byl uchvácen díly holandských mistrů ze sedmnáctého století. Z vyprávění Jamese Sweeneyho víme, že malíř v Holandsku koupil a odvezl si domů do Paříže řadu pohlednic těchto holandských obrazů a následně „transponoval například ze Steena takové prvky, jako je kytara, pes a mužská tvář, dívající se dovnitř otevřeným oknem“.

Všechny tyto transpozice jsou naprosto originální a snesou srovnání s těmi, které vytvořil Picasso z různých obrazů dřívějších staletí – oba tak prokázali bezkonkurenční talent pro tento druh metafyzické přemýšlivosti. Vyvrcholením série Holandské interiéry je plátno v Muzeu moderního umění v New Yorku. Pro toto dílo není znám jediný konkrétní precedens v nizozemské žánrové malbě 17. století.

Na tomto plátně jsou v interiéru hojně rozmístěna zvířata a hudební nástroje, z čehož vzniká atmosféra vtipu umocněného veselostí barev. Clement Greenberg: „Každý malíř ví, jak obtížné je komponovat v plochých barvách bez použití modulace tmavé a světlé nebo jediného celkového tónu ke sjednocení povrchu; Miro, spolu s Matissem a Mondrianem patří mezi několik umělců v západní tradici, kteří to dokázali se stálým úspěchem.“

V Liberci 20.3.2023

Zpracováno s pomocí katalogu výstavy v „Museum of Modern Art“, 1959, autor James Thrall