JMW TURNER – CESTOVATEL A MISTR AKVARELU
Nic mě neoslovilo z díla JMW Turnera víc, než jeho akvarely a akvarelové studie. Právě v nich máte největší šanci nahlédnout tak říkajíc pod pokličku práce tohoto geniálního malíře. A mnoho z toho, co namaloval, bylo výsledkem intenzivních cest po Británii a Evropě, kterým se věnoval celý život.
Cesta do Švýcarska v roce 1802 ho vybavila hlubokým smyslem pro majestátnost přírody. Nic v Británii ho nemohlo připravit na rozsah toho, s čím se tam setkal; akvarely, které vytvořil po svém návratu, jako Velký pád Reichenbachu v údolí Hasle ve Švýcarsku, jsou prvními projevy turnerovské vznešenosti.
Turner byl vášnivým cestovatelem, většinu svého života podnikal skicovací zájezdy, kromě rozsáhlých itinerářů v hlavních malebných oblastech Anglie, Skotska a Walesu si po roce 1817 vyčleňoval letní měsíce na cesty do zahraničí – Holandsko, Německo, Itálii, severní Francii, Rakousko, Dánsko, Německo, Čechy v roce 1835, Švýcarsko.
Masa práce, vyplývající z těchto cest, sahá od relativně popisného stylu jeho dospívání až po mnohem více generalizované studie ve stáří. Velká část byla vyrobena na zakázku k rytí, část byla zakoupena zavedenými mecenáši. Zatímco jeho olejomalby byly často terčem posměšných komentářů a někdy se jim na první výstavě nepodařilo najít kupce, jeho akvarely šly doslova na dračku.
Akvarel se stal veřejně obdivovaným médiem, umělci vyvinuli nové pigmenty a také nové papíry dostatečně silné, aby vydržely experimentální techniky. Malba vodovými barvami může být právem považována za nové umění a ve své nejčistší aplikaci za vynález britských umělců…
Na rozdíl od Turnerových současníků mají moderní diváci přístup k celému spektru jeho tvůrčích schopností, od skici až po hotový obraz. Složité vypořádání jeho závěti nakonec vedlo k tomu, že celá jeho zásoba asi 300 skicářů a jednotlivých kreseb byla odkázána národu, celkem asi 19 000 děl na papíře.
Když býval Turner vyzván, aby vytvořil akvarel ze svých cest, často mnoho let poté, co místo navštívil, prolistoval příslušné skicáky, aby si osvěžil paměť. To je skutečně jedna z charakteristik jeho přístupu ke krajině. Zdá se, že se spoléhal na vytváření skic tužkou a pak pokračoval barevnou kompozicí ať už v jeho bydlišti na turné, nebo doma po návratu. Občas si na kresbu psal barevné poznámky, aby si připomněl účinky, které pozoroval.
Technické experimentování v Turnerových skicách začíná koncem 90. let 18. století a pokrývá širokou škálu přístupů a postupů. Tradiční praxe akvarelové malby byla stylizována jako „tónovaná kresba“.
Turner obohatil tento přístup tak, že barva a manipulace s ní přispívaly aktivněji k vytvoření obrazu, který téměř mohl konkurovat malbě olejem. Tyto náčrty zahrnují použití různých barevných papírů (některé koupené již zabarvené, jiné připravené samotným Turnerem) a využívají různá média: pero, křídu, akvarel a kvaš, často v kombinaci. Rozmanitost efektů, dosažených v těchto dílech, vede k doměnkám, že jsou vyvinuty jako oleje, ne jako akvarel.
Turnerovy nejstarší akvarely, věrné jeho vzdělání, byly cvičením v tónované kresbě, s podrobným nákresem tužkou, který měl být přemalován barevnými lazurami s detaily v místní barvě.
Akademik Joseph Farington řekl: „Turner nemá žádný ustálený proces, ale používá barvy, dokud svoji myšlenku nevyjádří.“ Jak Turnerova reputace rostla, Farington byl jedním z mnoha, kteří si uvědomili, že akvarel v jeho rukou se stává dobrodružnější uměleckou formou.
W.L. Leitch Turnera při práci na akvarelech pozoroval a o jeho přístupu k malbě poznamenal:
Napnul papír na desky a poté, co je ponořil do vody, pouštěl barvy na papír, dokud byl mokrý, čímž během práce vytvářel mramorování a přechody.“
Všiml si také, že Turner pracoval klidně na čtyřech kresbách najednou, takže první téměř vyschla, než se k ní vrátil.
Produkce toho, co se stalo známým jako „barevné začátky“, je možná jedním z nejpozoruhodnějších aspektů Turnerovy praxe akvarelu. Do této kategorie spadá asi 400 akvarelů. Barevné začátky nám mohou připadat „abstraktní (a z tohoto důvodu je mohou někteří moderní diváci upřednostňovat před hotovou verzí), ale je třeba je chápat jako Turnerovo zkoumání samotných základů umění: použití barvy a tónu jako stavební kameny pro jakoukoli kompozici. Turner vynakládal nekonečné úsilí, aby tyto základy položil, a dokončená díla následně uspěla i jako dokončené obrazy.
Turnerovy techniky hromadění barev a improvizační techniky mohou být nesprávně pochopeny, protože mohou naznačovat, že jeho postup byl čistě expresivní a emocionální, postrádající rozvahu a jemnost. Ve skutečnosti je opak pravdou. Jeho schopnost gradovat tón v rámci toho, co se na první pohled jeví jako jednobarevný výplach, je pozoruhodná a vyžadovala maximální kontrolu nad médiem.
Kromě lekcí od starých mistrů dělal také své vlastní objevy. Způsob, jakým může blízkost dvou barev – například červené a modré – zvýšit intenzitu obou, je známý jako simultánní kontrast a lze jej vidět přinejmenším od konce 20. let 19. století, například na některých Petworthovských skicách na modrém papíře.
Dalo by se říci, že pro Turnera při zkoumání technických možností média není nic zapovězeno. Toto je pro mne asi nejdůležitější poznání jeho přístupu a aplikace v detailu, kterou můžu pozorovat při setkání s jeho hotovými díly.
V Liberci, 28.3.2022
Zpracováno s pomocí „The Turner Book“, ISBN 1-85437-572-5
